Vize Občanského státu

Představa státu, ve kterém bychom chtěli žít, podnikat a pracovat.

Prohlášení

Základní teze

Světoví stavitelé občanské společnosti

MY, OBČANÉ ČESKÉ REPUBLIKY


ÚVODNÍ PROHLÁŠENÍ

My, občané České republiky, jsme si vědomi závažnosti stavu, ve kterém se jako společnost nacházíme. Záměrně a symbolicky se hlásíme k prvním slovům Ústavy jako k připomínce toho, že moc patří občanům – a jako k výzvě všem, kteří už vidí, že současný směr je pro budoucnost země neudržitelný.

Jsme hluboce a dlouhodobě nespokojeni s politickým stavem v naší zemi. Odmítáme se dál účastnit hry na pravici, střed a levici, na liberály a konzervativce, na „hodné“ a „zlé“ podle marketingu politických agentur. Odmítáme být veřejností, kterou politici cíleně rozdělují, rozeštvávají a tlačí do vzájemné nenávisti – zatímco oni sami si v zákulisí rozumějí lépe, než by si kdo z občanů přál. Odmítáme sledovat, jak politické elity maskují spolupráci s byznysem pod falešné hodnotové konflikty, které nikdy nebyly skutečnými spory o podobu naší země.

Po Listopadu 1989 jsme se sice zbavili diktatury, ale nezbavili jsme se centralismu, svévole a praxe, že moc proudí shora dolů – od státu k občanům, nikoli obráceně. Nezbavili jsme se obrovské korupce a klientelismu. Místo aby Česká republika vykročila na cestu občanského státu, pokračovala dál cestou stranického řízení – v rukou lidí, jejichž špatné vlastnosti, pokřivené charaktery a mocenské kalkuly jim umožnily uchopit a udržet moc, přestože právě takoví lidé by se k rozhodování o našem státě a našich životech neměli nikdy ani přiblížit. Na pozadí vyloučených občanů se postupně a tiše propojila politika s velkým byznysem a později i s oligarchickými strukturami. Výsledkem je systém, v němž malá skupina osob ovládá nejen politiku, ale i média, veřejné zakázky, regulace, veřejný prostor – a tím i životy nás všech.

My však věříme, že Česká republika měla od Listopadu kráčet zcela jinou cestou. Měla být vybudována na principu odpovědného občanství, decentralizované moci, skutečné a funkční kontroly politiků i veřejné správy a na férovém prostředí, které by neumožňovalo jednotlivcům či koncernům ovládat stát.

Politické strany a hnutí se uzavřely samy do sebe. Nevidí lidi, natož občany. Vidí jen daňové poplatníky a volební čísla. Nerozumějí realitě života těch, na které dopadají jejich rozhodnutí.

Politici si shora během let vystavěli systém, který chrání jejich moc, jejich pozice a jejich vliv. Je to systém, který si sami od sebe nikdy nezmění – a také proč by měli? Ve svých vedeních pro změny tohoto typu nemají nikoho. To si velmi důsledně hlídají. A shora si také dosazují „své“ lidi do úřadů, institucí a organizací – včetně těch, které by jejich činnost měly kontrolovat. Mnohé organizace, které by měly hájit zájmy veřejnosti, jsou tak ve skutečnosti jen stafáží, které se nakonec vždy „nějak dohodnou“ s vedeními politických subjektů.

Pokud má mít veřejnost skutečnou institucionální sílu, nestačí jen psát na sociální sítě a občas se sejít na náměstí. Musí vzniknout organizované občanské struktury, které budou mít i mediální sílu, takže je politici nebudou moci obejít ani ignorovat. Jen to je cesta, která dokáže změnit fungování státu, donutit zákonodárce jednat a dosáhnout změn v decentralizaci moci, kontrole mocných a dosažení skutečného právního státu, kde spravedlnost a právo bude platit i pro vlivné a bohaté.

V prvé řadě je ale potřeba, aby se občané shodli na tom, kam by měla naše země směřovat a jak by měl náš stát vypadat – jaký by měl mít systém a jaká pravidla hry.

Proto přicházíme s Vizí Občanského státu – souborem jasných, neideologických základních tezí, které vycházejí z principů decentralizace moci, subsidiarity, ale hlavně rozumu, přirozenosti, každodenní zkušenosti a skutečné služby veřejnosti. Principů, které mnoha evropským státům pomohly posunout se o výrazný kus dál ve správě věcí veřejných, kvalitě institucí, hospodárnosti státu i celkovém ekonomickém rozvoji, stejně jako v životní úrovni občanů – a v neposlední řadě i v jejich důvěře ve stát.

Vize Občanského státu nestaví na politických barvách, stranické disciplíně ani na falešné „válce kultur“. Není revolucí, ale evolucí. Staví na spolupráci, odbornosti, odpovědnosti a na tom nejjednodušším, co politika dnes postrádá: na respektu a službě k občanovi jako rovnocennému partnerovi. Staví na cestě zdola.

Tato vize je výzvou. Je zároveň připomenutím i nadějí, že není pozdě změnit směr, pokud se k tomu rozhodneme společně. Stát, který patří občanům, nevznikne sám od sebe a otočením kouzelného prstenu. Jeho občané se k němu mohou dopracovat jedině tehdy, když si uvědomí vlastní sílu, vlastní práva, ale i vlastní odpovědnost a vlastní podíl na tom, jak jejich země funguje.

Budoucnost České republiky bude taková, jakou si ji vybudujeme. Nejen svou prací, ale také mnohem silnějším občanským tlakem na všechny, kteří rozhodují v našem jménu. Je potřeba dát každému politikovi – od zastupitelů, radních a starostů až po hejtmany, poslance a senátory – jasně najevo, že dosavadní způsob řízení země a systém, který jej umožňuje, nejsou udržitelné.

Prosíme, přečtěte si ještě Základní teze

V případě, že byste i Vy chtěl/chtěla žít v ve státě, který je v tezích popsán, přidejte se: .

– ZÁKLADNÍ TEZE –

Soubor neideologických základních tezí, na nichž stojí myšlenka cesty k Občanskému státu. Pokud se ztotožňujete s touto vizí i s níže uvedenými tezemi a jsou v souladu s vaším pohledem na budoucnost země, připojte se jako sympatizanti – protože bez vás a bez společně sdílených idejí se cesta zdola k opravdu spravedlivému a fungujícímu Občanskému státu nemůže podařit.

Chci stát, který nepůjde cestou oligarchizace

Stát nesmí sloužit několika mocným lidem, kteří si uzpůsobují pravidla podle sebe. Má být postavený na občanech, férovosti a rovné šanci každého člověka podílet se na dění ve své zemi.

Oligarchizace je cesta, kdy moc, peníze a vliv postupně přecházejí do rukou několika jednotlivců nebo firem, kteří pak ovlivňují politiku, média i státní rozhodování. Takový vývoj je nebezpečný, protože podkopává demokracii a vytlačuje běžné občany z rozhodování o vlastní zemi. Občanský stát jde přesně opačným směrem: staví na tom, že moc má být rozptýlená, kontrolovatelná a odpovědná. Rozhodování má být veřejné a transparentní, aby nikdo nemohl v zákulisí tlačit své soukromé zájmy nad zájmy celé společnosti. Občanský stát posiluje kontrolní instituce, nezávislá média, regionální samosprávy i samotné občany – protože právě občané jsou zdrojem legitimní moci. Stát, který buduje občanskou společnost, chrání férovou soutěž, brání monopolům a podporuje malé a střední podniky místo toho, aby zvýhodňoval pár vyvolených hráčů. Oligarchizace vzniká tam, kde chybí transparentnost, rovnost před zákonem a možnost občanů dohlížet na moc. Občanský stát vzniká tam, kde rozhodování není uzavřené v rukách několika lidí, ale kde každý občan může ovlivnit, co se v jeho obci, kraji i zemi děje. Takový stát je odolný, spravedlivý a patří lidem – ne oligarchům. Úvahy a práce mnoha světových stavitelů a zastánců občanské společnosti potvrzují, že síla demokratické společnosti musí stát na rozptýlené moci a nikoli na její koncentraci.

Stát nesmí být v rukou pár boháčů, kteří si ho řídí jako firmu a dělají si pravidla podle sebe, aby ještě víc megabohatli. To pak vždy nevede k ničemu a končí pro všechny špatně - to věděl kde kdo. Koupím si všechny - prostě nesmí platit.

Občanský stát je přesnej opak – moc centra se oslabí a přesune směrem k lidem, aby si líp a rychlejc mohli věci a problémy řešit lokálně.

Chci stát, který stanoví jasná a široká pravidla, ale nechává lidi žít svobodně

Stát má být pevným rámcem, ne klecí. Má občanům dát jistotu práva, ale nezasahovat do všeho, co dělají.

Svobodný člověk potřebuje vědět, že pravidla platí pro všechny stejně, ale zároveň potřebuje prostor pro vlastní rozhodnutí, tvorbu i omyly. Stát nemá vstupovat do každodenního života tam, kde to není nezbytné pro ochranu bezpečnosti či práv druhých. Přílišná regulace vede k tomu, že lidé začínají hledat kličky, jak se před státem chránit, namísto toho, aby mohli důvěřovat, že právo je zde pro ně. Skutečná svoboda vzniká teprve tehdy, když stát jasně definuje hranice, ale neomezuje iniciativu, tvořivost a osobní odpovědnost občanů. Proto je důležité, aby pravidla byla přehledná, srozumitelná a stálá, nikoli chaotická, překombinovaná a měnící se podle momentální politické nálady. Čím méně zbytečných zásahů, tím více prostoru pro růst společnosti.

Stát má říct jasně, co se smí a co ne - hotovo. Nemá lidem lézt až do kuchyně nebo do peřin a motat se pod nohy na každém kroku.

Pravidla musej bejt jednoduchý a pro všechny stejný, aby lidi věděli, na čem jsou a aby mohli normálně žít.

Chci stát, který nediktuje, ale slouží

Úřady tu nejsou proto, aby lidem rozkazovaly, ale aby jim pomáhaly řešit jejich životní potřeby – rychle, srozumitelně a bez zbytečné šikany.

Stát je služba, nikoli autorita stojící nad lidmi. Úředník má být profesionál, který zná zákon a dokáže občanům poradit, nikoli někdo, kdo si užívá svoji pozici a ohání se paragrafy. Moderní stát by měl mít jednoduché procesy, přístupné instituce a fungující maximální digitální služby, které lidem šetří čas i peníze. Přílišná byrokracie, svévolné rozhodování a neustálé kontroly podkopávají důvěru občanů ve stát. Pokud lidé mají cítit respekt ke státu, musí stát nejprve prokazovat respekt k nim – jasnými informacemi, přátelským přístupem a ochotou řešit problémy, ne je vytvářet. Kvalitní veřejná správa se pozná podle toho, že občan odchází z úřadu s pocitem, že mu někdo pomohl, nikoli že prošel testem poslušnosti.

Úřady tu nemaj bejt od toho, aby lidi komandovaly a buzerovaly, ale aby jim pomohly něco vyřídit. A ideálně, když nikam nemusim, když už máme ty internety. Ale když už člověk na ten úřad zajde, má odejít s pocitem, že mu někdo poradil a ne že dostane přes prsty, že tam vůbec leze. Stát má lidem život zjednodušovat, ne jim ho zbytečně komplikovat.

Chci stát, který je malý nahoře (v centru), ale silný dole (v regionech)

V centru má být jen to nejnutnější. Rozhodování má být co nejblíže lidem – v obcích, městech a krajích, kde lidé své zástupce znají a mohou je lépe kontrolovat.

Centralizace vede k odtržení moci od reality. Lidé v regionech nejlépe vědí, co potřebují jejich školy, silnice, nemocnice či podnikatelé. Praha nemůže rozhodovat o věcech, které nezná z každodenního života, a čím více kompetencí se koncentruje v centru, tím více vzniká byrokracie, neefektivita a tlak na uniformitu tam, kde je třeba různorodost. Silné regiony znamenají více odpovědnosti, větší kontrolu občanů nad rozhodováním a účelnější investice. Decentralizace neznamená chaos – znamená návrat zdravého selského rozumu do státní správy. Region, kde rozhodují místní lidé, má větší motivaci hospodařit poctivě, protože důsledky vidí každý den. Takový systém je flexibilnější, rychlejší a hlavně demokratičtější.

O většině věcí se nemá rozhodovat v Praze, ale tam, kde lidi žijí. Na vsi, ve městě a okolí ví lidi mnohem líp, co potřebují, než nějakej ouřada z ministerstva. Čím víc rozhodování bude blízko lidem, tím míň papírů a blbostí vznikne.

Chci stát, který bude maximálně svébytný a suverénní

Stát musí rozhodovat sám za sebe a v zájmu svých občanů. Samostatný,  nezávislý a schopný chránit vlastní hodnoty, vlastní institucionální stabilitu a vlastní hospodářské i politické priority.

Suverénní stát je ten, který dokáže stát pevně na vlastních nohách a nenechá si diktovat podobu své politiky zvenčí – ať už z východu či západu, nadnárodními strukturami, zahraničními vlivy, nebo ekonomickými zájmovými skupinami. Suverenita ale není izolace. Je to schopnost spolupracovat, obchodovat a být součástí mezinárodních vazeb, ale vždy tak, aby z toho měly prospěch české rodiny, podnikatelé, zaměstnanci a regiony. Svébytnost vyžaduje kvalitní diplomacii, sebevědomé vedení státu, jasně formulované národní zájmy a systematickou ochranu kritických zdrojů – od energetiky přes zemědělství až po obranu. Suverénní stát dokáže odmítnout tlak silnějších, pokud je v rozporu s jeho hodnotami a zájmy. Suverenita také znamená, že stát nesmí být závislý na oligarchických koncernech ani na zahraničních investorech natolik, že by musel upřednostňovat jejich zájmy před vlastními občany. Česká republika musí být sebevědomým partnerem, nikoli poslušným vykonavatelem přání nebo dokonce rozkazů jiných.

Chci, aby Česko rozhodovalo hlavně samo za sebe a pro svoje lidi. Ne podle toho, jak píská někdo zvenku. Můžeme se s druhejma bavit a spolupracovat, ale ne za cenu toho, že budeme jen přikyvovat. Stát má stát pevně na vlastních nohách a umět říct „ne“, když je to proti zájmu jeho občanů.

Chci stát, který má jasnou koncepci, dlouhodobou strategii a funguje systematicky

Stát musí mít pevný plán, podle kterého vede zemi, aby občané i podnikatelé mohli s jistotou plánovat svůj život a investice. Současný stav plný chaosu, nahodilých změn a nekoncepčnosti vede k plýtvání, nejistotě a zbytečnému riziku pro celou společnost.

Funkční stát se neřídí podle toho, co zrovna přinese kalendář voleb nebo aktuální nálada politického vedení, ale podle jasné a dlouhodobé strategie, která přesahuje jedno volební období. Koncepční a systematické řízení je základním předpokladem stability, hospodárnosti i důvěry občanů. Když stát mění hlavní pravidla (zákony) každých pár měsíců, nedává lidem šanci plánovat, podnikat, investovat ani rozvíjet regiony. Takové prostředí vytváří nejistotu, brzdí růst a často vede k tomu, že občané i firmy raději neinvestují, nebo dokonce odcházejí jinam. Nejvýrazněji se tento problém ukazuje v kontrolních akcích NKÚ, které opakovaně odhalují, že státní správa postupuje nesystematicky, chaoticky a bez dodržování dlouhodobých koncepcí. Místo předvídatelného řízení stát často hasí problémy na poslední chvíli, plýtvá prostředky na nekoncepční projekty nebo úplně ignoruje dřívější zjištění kontrolních orgánů.

Když pravá ruka neví, co dělá levá, je to vždycky na kočku. A to je slušně řečeno. A ještě k tomu to často vypadá, že si politici schvalují zákony jen na just, aniž by to mělo pro lidi nějakej přínos. Číst kontrolní akce NKÚ je leda k vzteku. Ouřadové a politici vedou zemi jen před kamerama. Jinak to vypadá, že si každej dělá co chce - což stojí strašný zbytečně fakt strašný prachy.

Chci stát, který důvěřuje svým občanům a podnikatelům

Podnikající lidé nejsou podezřelí už ze své podstaty. Jsou to ti, kdo tvoří práci, služby a hodnoty. Stát jim má vytvářet podmínky, ne překážky.

Nadměrná kontrola, presumpce viny a neustálé měnící se povinnosti jsou znakem státu, který nevěří vlastním lidem. Tím ale podkopává svou vlastní ekonomiku. Kdo podniká poctivě, ten nechce bojovat s úřady – chce pracovat. Důvěra státu v občany vede ke zvýšení aktivity, investic i inovací. Každá zbytečná povinnost, každý nový formulář, každá kontrola „pro jistotu“ je ztracený čas a ztracené peníze, které by jinak šly do rozvoje. Stát musí pochopit, že podnikatel není problém, ale základní stavební kámen prosperity. Když stát přestane lidi podezřívat a začne je podporovat, přirozeně vzroste i míra dobrovolného dodržování zákonů.

Podnikatel není zloděj jen proto, že podniká. Většina lidí chce prostě poctivě makat a mít od státu klid a svatej pokoj. Když stát lidem věří a měří všem stejně, tak lidi sami víc dodržujou pravidla a víc vytvářejej takový ty hodnoty pro všechny. 

Chci stát, který chrání malé a střední podniky jakožto páteř české ekonomiky

Malé firmy drží regiony při životě. Bez nich nejsou pracovní místa ani prosperita. Proto si zaslouží podporu, nikoli nekonečné kontroly, pokuty a papíry.

Malé a střední podniky tvoří více než 99,8 % podnikatelských subjektů. Zaměstnávají přibližně 60 % všech pracujících v soukromém sektoru. Podílejí na přibližně 55 % tvorby HDP České republiky. Ale nejsou to jen čísla ve statistikách – jsou to rodiny, komunity, regionální ekonomiky. Když padne malá firma na venkově, nepadá jen podnikání, ale často i kus života celé obce. Velké firmy si umějí poradit, mají právníky, poradce a rezervy, ale malí podnikatelé takový komfort nemají. Každá regulace na ně dopadá několikanásobně tvrději. Stát, který si neváží malých a středních podniků, si ničí vlastní ekonomický základ. Opravdová podpora spočívá v jednoduchosti, stabilitě a férovosti, ne ve slibech nebo v marketingových kampaních. Malí podnikatelé potřebují klid na práci, ne strach z návštěv kontrolních orgánů.

Českou ekonomiku netáhnou obři, ale spousta menších firem a živnostníků. Když stát zaklekne malého podnikatele na vesnici, často tím položí i kus života celý obce. Stát by neměl dusit každýho, kdo se chce starat sám o sebe tunou předpisů a kontrol, ale dát mu jednoduchý a stálý pravidla, aby moh v klidu dělat svoji práci.

Chci stát, který hospodaří otevřeně a poctivě

Každá koruna státu je korunou občanů. Rozpočet, zakázky i smlouvy musí být přehledné, dohledatelné a srozumitelné. Lidé mají právo vědět, kde končí jejich peníze.

Transparentnost není luxus ani zbytečnost – je to základní obrana proti korupci, nehospodárnosti a nekompetenci. Když jsou všechny veřejné finance na očích, mizí prostor pro manipulace a účelové rozhodování. Otevřené hospodaření posiluje důvěru lidí v instituce a zároveň motivuje politiky a úředníky k odpovědnějšímu přístupu. Moderní stát má mít veškeré zakázky, smlouvy a výdaje snadno dostupné online v přehledné podobě. Otevřenost však neznamená pouze zveřejňování dokumentů, ale i to, že jim lidé porozumí. Poctivé hospodaření není jen finanční disciplína – je to projev respektu k občanům.

Peníze státu jsou pořád peníze lidí, ne poklad politiků, kterej jim spad do klína. Každej má mít možnost se na internetech podívat, na co ty prachy jdou a kdo je dostal. Když je vidět do karet, hůř se krade a podvádí.

Chci stát, v němž politici vykonávají službu, ne obchodní příležitost

V politice nesmí být místo pro sjednávání obchodů s kmotry, koncerny a oligarchy. Politici mají plnit Ústavu, nést odpovědnost a jednat ve veřejném zájmu – ne ve prospěch kapitálu.

Když se politika stane cestou k obohacení, stát se začne rozpadat. Vliv velkých ekonomických skupin deformuje rozhodování a potlačuje veřejný zájem. Politická funkce má být službou a zodpovědností, ne investicí či výtahem k bohatství. Proto musí existovat jasná pravidla pro transparentnost majetku, střet zájmů a kontrolu politických rozhodnutí. Lidé mají právo vědět, kdo skutečně tahá za nitky. Čím méně prostoru pro skryté dohody, tím více prostoru pro skutečnou demokracii. Stát musí být odolný vůči tlaku silných hráčů – jinak slouží jen několika jednotlivcům, ne všem občanům. A k tomu je nutné mít skutečně funkční a jasný lobbistický zákon, který přesně ukazuje, s kým se politici i úředníci scházejí a proč. Ne vágní a neprůhledná úprava, která umožňuje schůzky „bokem“, ale jasná pravidla, která každému občanovi umožní sledovat, kdo na koho tlačí a jaké zájmy se ve státní správě prosazují.

Do politiky se nemá chodit „za kšeftama“, ale sloužit lidem. Kdo sedí ve funkci, nemá makat pro nějaký kmotry nebo koncerny, ale pro obyčejný občany. Když je z politiky byznys, tak to vždycky odnesou ti dole.

Chci stát, kde platí jednoduché a stabilní zákony

Právo nemá být džungle a spravedlnost musí platit pro všechny. Lidé musí rozumět zákonům, které se jich týkají. Čím méně výjimek, tím méně prostoru pro svévoli politiků a úředníků.

Složitá legislativa nahrává těm, kteří si mohou dovolit drahé poradce, a trestá ty, kteří jen chtějí poctivě pracovat. Stabilita právního prostředí je klíčová pro dlouhodobé plánování – jak občanů, tak firem. Neustálé novelizace, výjimky a speciální pravidla vytvářejí zmatek, zvyšují náklady a umožňují rozdílné výklady. Právo má být oporou, ne hrozbou. Když zákony rozumí jen právníci, nikoli ti, kterých se týká, vzniká právní nejistota a roste nerovnost. Jednoduché a stabilní zákony posilují rovnost mezi lidmi a dávají společnosti jistotu, že se pravidla nemění podle toho, kdo je právě u moci.

Zákony mají bejt tak jednoduchý, aby je pochopil každej jouda i bez právníka. Když se předpisy pořád měněj a jsou samý výjimky, dělají z lidí akorát blbce a z právníků zlatokopy. Právo má člověku pomáhat, ne ho strašit.

Chci stát, který umožní spravedlivé rozdělení moci (princip subsidiarity)

Moc nesmí být koncentrovaná pouze v rukou parlamentní většiny. Musí existovat protiváhy, korekce, brzdy moci – Senát, kraje, obce, občané.

Demokracie funguje jen tehdy, když moc není soustředěna na jednom místě a v rukách úzké skupiny politiků. Koncentrace moci vede k aroganci, zneužívání a odtržení od veřejnosti. Vyvážené propojení moci centrální, regionální a občanské přináší stabilitu a chrání svobodu každého jednotlivce a posunuje rozhodování o co nejvíce záležitostech co nejblíže občanům. Silný Senát, silné kraje, silné obce a silní občané tvoří síť, která brání tomu, aby jediná politická většina mohla ovládat všechny aspekty státu. Vztah moci musí být založen na rovnováze, kontrole a vzájemném respektu. Jen tak může stát fungovat spravedlivě a předvídatelně.

Jen poslanci a ministři nesmí mít moc nad všema a nad vším. Proto tu má bejt Senát, kraje, obce i občané jako protiváha a musej mít taky kus moci. Když se moc rozdělí, hůř se zneužívá a a musí se víc lidí domluvit co a jak. A to pak funguje daleko líp pro všechny.

Chci stát, který podporuje občanskou odpovědnost a zapojení

Lidé mají mít možnost rozhodovat o věcech, které se jich dotýkají – ať už v obci, kraji nebo na celostátní úrovni. Zapojení občanů je síla, ne hrozba.

Silná demokracie potřebuje aktivní občany, kteří se zajímají o prostředí, ve kterém žijí. Když lidé mohou rozhodovat o věcech ve svém okolí, automaticky roste jejich zodpovědnost i zájem o veřejné dění. Místní referendum, participace na rozpočtu, přímé volby nebo občanské návrhy – to jsou nástroje, které přibližují moc lidem. Zapojení občanů není překážkou, ale výhodou; přináší kontrolu, zpětnou vazbu a zkušenosti z praxe, které politici často nemají. Stát má podporovat občanskou aktivitu, ne ji potlačovat. Aktivní občané nejsou nepřátelé státu – oni jsou stát.

Lidi nemaj jen koukat do bedny nebo mobilu, co na ně ti nahoře zase vymysleli. Maj mít možnost mluvit do věcí ve svý obci, kraji ale i v celý země. Když uviděj, že to funguje, pak i oni nakonec poberou, že o něčem mohou fakt rozhodovat. Ale taky jim dojde, že za to taky ponesou odpovědnost.

Chci stát, který myslí na budoucnost regionů

Venkov a menší města nesmí být odsunuta na druhou kolej. Investice do infrastruktury, škol, zdravotnictví a podnikání v regionech jsou investicí do celé země a stability.

Rozvoj regionů není „doplněk“ k centrální politice – je to jeden z nejdůležitějších pilířů stability země. Regiony tvoří páteř společnosti a pokud stagnují, stagnuje celá země. Kvalitní silnice, školy, lékaři, pracovní místa a služby jsou podmínkou pro to, aby lidé na venkově mohli zůstávat a rozvíjet své komunity. Opuštěné a zanedbané regiony vedou k odlivu mladých lidí, úpadku podnikání a růstu sociálních problémů. Občané pak sklouzávají k tendencím volit populistická hesla místo dlouhodobých řešení, která by jejich regionům skutečně pomohla. Stát musí vnímat regiony jako rovné partnery a investovat do nich systematicky, nikoli jen před volbami. Budoucnost celé země se nerozhoduje v hlavním městě, ale na tisících míst po celé republice. Obce – a stejně tak i kraje – nemohou rozvíjet své území, pokud z místního ekonomického života dostávají jen zlomková dvě procenta. Mají-li nést odpovědnost za infrastrukturu a kvalitu života, musí mít i spravedlivý finanční podíl na hodnotě, která na jejich území vzniká.

Každej frajer z města by si měl uvědomit, že nejde žít jen z Prahy a pár velkejch měst. Když se politici vykašlou na venkov a menší města, za chvíli tam nezůstane nic. Jen zavřený krámy a hospody. Stát musí nechat obcím z toho daňovýho koláče daleko víc, aby měly dost na investice do cest, škol, doktorů a práce i mimo velký centra.

Chci stát, který chrání férovou soutěž a brání monopolům, oligopolům a kartelům

Velké firmy nesmí stát mimo pravidla ani nad nimi. Musí pro ně platit stejná odpovědnost a stejné povinnosti jako pro kohokoli jiného – bez výjimek a bez privilegií.

Ze strany státu musí být zajištěna férová soutěž, aby bylo zachováno prostředí, ve kterém může uspět každý, kdo nabízí nejlepší služby, práci či produkty. Nikoli ten, kdo má nejlepší kontakty na politiky. Monopolní postavení škodí všem – zdražuje služby, likviduje malé podniky a brzdí inovace. Stát musí aktivně bránit prorůstání ekonomických gigantů do politiky, aby nedocházelo k ovládání trhu několika málo hráči. Nezávislé soutěžní prostředí je ochranou občanů před zneužitím moci a nástrojem pro rozvoj regionální ekonomiky. Umožňuje existenci tisíců malých a středních podniků, které tvoří skutečné bohatství země.

Všichni to známe. Když pár firem ovládá trh, zaplatíme  všichni vyššími cenami, který si ty manažeři domluví. Ve finále si budeme zase, jako za totáče, moct koupit všichni to samý a ještě k tomu v blbý kvalitě. Tohle domlouvání bohatejch musí stát pořádně hlídat a trestat.

Chci stát, kde kontrolní instituce nestraní politikům

Dohledové úřady (NKÚÚDHPSH), policie, justice a státní zastupitelství musí chránit veřejný zájem, ne politiky a mocné. Kontrola musí být nezávislá, profesionální a veřejně přístupná.

Demokracie stojí a padá s kvalitou kontrolních institucí. Když kontrola selhává, korupce a klientelismu bují a občané ztrácejí důvěru ve stát. Instituce, které mají být nestranné, musí být opravdu nestranné, musí mít dostatek pravomocí, odbornosti a také odvahy. Je nutné, aby jejich vedení nebylo dosazováno politicky (a politikům nebo dokonce jen ministrům se zodpovídalo), ale na základě odbornosti a nezávislosti. Nezávislá kontrola chrání peníze občanů, odhaluje chyby a dává zpětnou vazbu, kterou politici často ignorují. Veřejná kontrola je jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak zabránit zneužívání moci. Když je kontrola skutečně funkční a sankce řádně nastavené, politik se bojí krást – a občan se přestává bát státu.

Je jasný, že bez fungující kontroly si politici dělaj, co se jim zlíbí. Kontroly maj koukat politikům i úředníkům pod prsty, ne jim dělat krytí. Policie, soudy a kontroly musí bejt nezávislý a kopat za lidi a ne za politiky. Musej se nebát, že když někomu z mocnejch šlápnou na kuří oko, že je hned nevylejou z práce. 

Chci stát, kde občan není zdrojem, ale partnerem

Občan není dojná kráva ani figurka. Je to spolutvůrce země. Stát má respektovat jeho práci, jeho čas, jeho svobodu a jeho odpovědnost.

Partnerský vztah mezi státem a občanem je základem moderní demokracie. Z občanů se nesmí stát pouhé „zdroje příjmů“ pro veřejné rozpočty nebo objekty rozhodování, které se jich ani netýká. Stát musí s lidmi jednat transparentně, pravdivě a s respektem k jejich životní realitě. To znamená naslouchat jejich problémům, reagovat na ně a chápat, že občané nejsou povinni přizpůsobovat svůj život nefunkčnímu systému. Partnerství je založeno na důvěře, a ta se buduje poctivou komunikací, férovými podmínkami a rovností před zákonem. Stát, který považuje občana za partnera, je silnější – protože stojí na jeho straně, ne proti němu.

Každej z nás platíme daně pořád, takže taky pořád máme mít možnost ovlivňovat co a jak se kde udělá a podobně. Jestli si politici myslej, že za lidma stačí zajet jen jednou za 4 roky před volbama, tak fakt ne. To se pak nesmí divit, že na ně budou lidi jen a jen naštvaný a bojkotovat kde co. I třeba věci, co by mohly bejt dobrý. 

Chci stát, který s občanem jedná jako s dospělým člověkem

Každý člověk je schopen rozhodovat o svém životě. Stát nemá lidi vodit za ruku od kolébky do hrobu, ale umožnit jim stát na vlastních nohou.

Paternalismus, kdy stát dává občanům pocit, že bez něj nic nezvládnou, vede k závislosti, strachu a potlačení osobní odpovědnosti. Lidé mají schopnost rozhodovat o sobě, o svých rodinách i o své práci – stát jim má dát nástroje a co nejširší mantinely, ne omezení. Respekt k dospělosti občanů znamená méně zákazů a příkazů a více prostoru pro vlastní volbu. Když stát lidem věří, vzniká společnost založená na odpovědnosti, nikoli na poslušnosti. To neznamená, že stát nemá zasáhnout nebo pomoci, když je třeba – ale pomoc má jít v prvé řadě od obcí (popř. krajů) a nemá nahrazovat vlastní schopnosti lidí.

Lidi nejsou malý děti, aby jim stát pořád říkal, co maj dělat. Lidi maj mít právo rozhodovat o svém životě a nést si za to taky odpovědnost. Případná pomoc musí jít nejdřív od obce nebo kraje a pak až když tak od státu. A už vůbec tu není stát vod toho, aby lidi vychovávat od rána do večera.

Chci stát, který dokáže účinně a cíleně pomoci potřebným

Sociální pomoc musí být blízká lidem, ne vzdálená za pražskými stoly. Obce, města a kraje nejlépe vědí, kdo je opravdu v nouzi, kdo je sociálně slabý, kdo se ocitl v problémech ne vlastní vinou nebo leností a jaká pomoc má smysl.

Sociální systém musí být spravedlivý, cílený a efektivní. Nejlepší pomoc je ta, která vychází z místní znalosti – z toho, co skutečně vidí starostové, sociální pracovníci a komunita. Centralizované, anonymní dávkové systémy často podporují ty, kdo pomoc nepotřebují, a míjejí ty, kdo potřebují podporu akutně. Regionální a obecní sociální politika umožňuje rychlou reakci, osobní přístup a individuální řešení. Pomoc nesmí podporovat závislost na systému, ale má vrátit člověka do aktivního života, pokud toho je schopen. Musí být nastavena tak, aby byla lidská, ale zároveň motivující – solidární, ale ne zneužitelná.

Pomoc má jít hlavně těm, kteří si sami už nepomůžou. Nejlíp to ale ví starostové a lidi na obci, kdo je na tom skutečně bídně a kdo systém jen zkouší obcházet. Takže ideální, když ty prachy nebude rozdělovat stát, ale dostanou je rovnou obce a regiony. Všechno to bude stát míň a pomůže se fakt potřebným místo těch plošnejch dávek „na dálku“.

Chci stát, kde rozhodování není odtržené od reality života

Politici a úředníci musí znát dopady svých rozhodnutí na běžné lidi, živnostníky a regiony. Rozhodování od stolu někde v centru bez znalosti praxe vede jen k dalším chybám.

Politika musí být pevně zasazena v realitě každodenního života. Zákony psané v kancelářích bez porozumění tomu, co se děje v terénu, vedou k absurdním pravidlům, která jsou nesmyslná, nákladná nebo dokonce škodlivá. Politici i úředníci se musí pravidelně setkávat s lidmi, naslouchat jejich zkušenostem a zohledňovat je při rozhodování. Jen ten, kdo zná život v regionech, ví, co regiony skutečně potřebují. Rozhodování blízké realitě je účinnější, méně nákladné a hlavně spravedlivější.

Zákony nemaj psát lidi, co v životě neviděli normální provoz, fabriku, ordinaci, nikdy nehasili voheň nebo nedrželi v ruce ani lopatu. Politici a úředníci se musí rozhodovat a připravovat nebo měnit zákony po dohodě s normálníma lidma, starostama atd. Co nevychází z praxe, bejvá většinou nesmysl a často fakt i totální hovadina.

Systém v naší zemi není dobrý, protože se se špatnými lidmi u moci vypořádat nedokáže. Ba co víc – mnohdy je nepokrytě chrání. Takový stav nikdy neprospíval maximálnímu počtu občanů země a nikdy nevedl k ničemu dobrému.

Přidejte se jako sympatizanti s vizí Občanského státu

Vaše přihlášení k vizi Občanského státu je zcela nezávazné. Pokud byste se chtěli více zapojit – například jako koordinátor ve vašem regionu nebo jakýmkoli jiným způsobem – prosíme, napište nám to do zprávy.

Odesláním tohoto formuláře souhlasíte se zpracováním níže uvedených osobních údajů. Vámi poskytnuté údaje budou použity výhradně za účelem vyřízení vašeho dotazu a případné komunikace s vámi. Správcem osobních údajů je spolek Cesta zdola, z. s. Poskytnuté údaje nebudou předávány třetím osobám, nebudou využity pro marketing bez vašeho dalšího souhlasu a budou uchovávány pouze po dobu nezbytně nutnou.

Máte právo na přístup ke svým osobním údajům, jejich opravu nebo výmaz, omezení zpracování a možnost vznést námitku. V případě dotazů se můžete obrátit na e-mail: info@cestazdola.cz.

Institucionální síla

Když se řekne, že občanské organizace nebo třeba média mají institucionální sílu, znamená to v podstatě dvě věci:

  1. Mají reálný vliv na chod společnosti a politiky

  2. Nejsou to jen volné skupiny lidí, ale trvalé, stabilní instituce, které dokážou jednat dlouhodobě, systematicky a efektivně.

Co znamená „institucionální síla“ obecně?

Jednoduše:
👉 jsou schopné něco prosadit, něco bránit nebo něco ovlivnit
a to nejen jednorázově, ale dlouhodobě.

A to díky tomu, že mají:

  • stabilní struktury (vedení, pravidla, procesy)

  • zdroje (peníze, lidi, experty, právníky)

  • legitimitu (důvěru veřejnosti)

  • přístup k informacím a politikům

  • schopnost mobilizovat veřejnost

Instituce není parta nadšenců — je to zorganizovaná, vytrvalá, dopadová struktura.

Info_ikona1

Subsidiarita

Zásada, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům. Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje.