Kontrolní mechanismy
Na kontrolu sebe sama politici jaksi „zapomněli“
Politici si postupně schválili zákony (včetně konkrétních formulací paragrafů) tak, aby co nejvíce vyhovovaly jim – jak po obsahové stránce, tak z hlediska jejich výkladu. V zákonech si rovněž ponechaly zásadní vliv na jmenování osob do nejvyšších pozic téměř všech státních orgánů, institucí a organizací, a to i do klíčových kontrolních mechanismů samotného systému (i sebe sama). Výsledkem je faktická nefunkčnost kontrolních mechanismů vůči politikům, politickým stranám (hnutím) a úředníkům. Tento stav je základní příčinou neřešení korupce, klientelismu, netransparentního lobbingu, propojení politiky s byznysem, nerovných podmínek a monopolizace tržního prostředí a neúčinné ochrany proti těmto jevům. Co je však nejzávažnější – centralizovaná politická moc a kontrola systému přispívá také k selhávání systému práva a spravedlnosti.
Formálně demokracie, fakticky demokratura
Takto nastavený systém, který se tváří jako demokratický (má demokratické prostředky jako ústavu, parlament, formálně nezávislé soudnictví, pravidelné volby, záruky svobody projevu a shromažďování), ale v praxi jsou veškeré tyto instituce zmanipulovány, aby zachovaly privilegia elit, nelze považovat za skutečnou demokracii. Přesněji řečeno, jde o demokraturu – formu vlády, která demokratické principy pouze formálně zachovává, ale fakticky potlačuje jejich obsah.
Mediální vliv těch, kterým takové uspořádání vyhovuje, je natolik silný, že ve veřejném prostoru prakticky neprobíhá žádná širší diskuse o samotném fungování politického systému v ČR – o jeho vážných nedostatcích, příčinách a důsledcích. Neexistuje zde ani jediný politický subjekt, který by důsledně a srozumitelně vysvětloval občanům, že bez systémových změn a dokud bude mít hrstka politiků propojená s byznysem veškerou moc centrálně pevně v rukách, nebude nikdy možné ani nastoupit cestu k dosažení skutečné občanské společnosti (Občanského státu) a všeobecné prosperity – natož tohoto cíle dosáhnout.
Jedním z nejvýraznějších projevů povýšenosti (elitářství) dosavadních vládnoucích politických garnitur je praxe přijímání tzv. „legislativních přílepků“ – tedy změn zákonů, o nichž se veřejnost často vůbec nedozví a které zároveň neprochází řádným projednáváním ani v Parlamentu (natož ve veřejném prostoru).
Na jednom se však dosud všechny vládnoucí politické strany a hnutí od Listopadu shodly – a to na zajištění svého štědrého financování ze státního rozpočtu. Tento mechanismus je zbavuje jakékoli odpovědnosti, dokonce i vůči vlastním členům, jejichž příspěvky (i je samotné) už pro svůj chod nepotřebují. Ve výsledku se každý z nás – občané i firmy – stává platícím členem všech politických stran a hnutí, které ve volbách překročí hranici pro získání státního příspěvku. Do stranických pokladen míří ze státního rozpočtu přibližně neuvěřitelná půl miliarda korun (mimo platy a náhrady). Co na tom, že takové financování politických strana hnutí ze strany státu je v přímém rozporu s Listinou základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky.
Problém není v tom, že nevíme, kde jsou chyby. Problém je, že se nic nestane.
Kontrola bez sankcí je jen drahý audit do šuplíku.
Proč kolabuje kontrola úředníků, politiků, politických stran a politických kampaní?
1) Politici kontrolují instituce, které je mají kontrolovat
ČR jsou klíčové kontrolní instituce – policie, státní zastupitelství, NKÚ, ÚOHS, ÚDHPSH, dozorčí rady státních firem, mediální rady apod. – personálně závislé na vládě nebo na sněmovní většině.
Když má jedna politická skupina většinu, může:
- jmenovat vedení kontrolních úřadů,
- ovlivňovat jejich rozpočty,
- blokovat nepohodlné kontroly,
- odstraňovat nepohodlné vedoucí pracovníky
Kdo ovládá stát, ovládá i kontrolory.
2) Centralizovaný systém moci bez brzd a protivah
Český systém je extrémně centralistický:
- vláda + sněmovní většina může schválit prakticky cokoliv,
- Senát může být přehlasován,
- neexistuje lidová iniciativa ani občanské referendum na státní úrovni,
- kraje ani obce nemají možnost jakkoli zasáhnout do zákonodárného procesu nebo jej zpomalit..
Kontrola shora není, kontrola zdola není – zůstává nekontrolovaná moc.
3) Strany žijí hlavně z veřejných peněz, ne z členů
Politické strany jsou v ČR financovány:
- vysokými příspěvky od státu (příspěvky za mandáty, příspěvky za hlasy…)
To znamená:
- Politické strany nejsou finančně závislé na členech, ani na veřejnosti.
- Nemusí se zpovídat občanům – stačí jim obstát u voličů jednou za 4 roky s marketingem.
To zásadně oslabuje vnitrostranickou demokracii i veřejnou kontrolu.
4) Média – velká část v rukou oligarchů
Máme zde kombinaci:
- komerčních médií vlastněných miliardáři,
- veřejnoprávních médií pod politickým vlivem,
- sociálních sítí, které řídí algoritmy, ne pravda.
Média nevykonávají dlouhodobou hlubokou investigativní kontrolu, která by odhalovala systémové problémy a především šla opravdu do hloubky a podstat problematik. Spokojují se s prostým informováním.
Politici tak dokážou skrývat zásadní selhání za zástupné války.
5) Nedostatečná právní úprava politických kampaní
Kontrola kampaní selhává kvůli:
- slabým sankcím,
- lehce obejitelným pravidlům,
- roli „třetích osob“, které mohou kampaň vést mimo oficiální dohled,
- nedostatečnému personálnímu zajištění Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran.
V praxi tedy platí:
Pokud někdo chce pravidla obejít, dokáže to bez většího rizika. Vítězí peníze.
6) Slabá občanská společnost a nízká participace
ČR má extrémně nízký počet členů politických stran na obyvatele (často jen formálních).
Lidé se nezapojují, protože:
- politickému systému nevěří,
- nemají nástroje, jak politiky donutit k odpovědnosti,
- na především krajské a centrální úrovni je obtížné něco prosadit
Slabá občanská společnost = slabá veřejná kontrola.
7) Nikdo nenese osobní odpovědnost
V ČR platí:
- lhaní politiků není sankcionováno,
- politici nejsou odpovědní za škody způsobené špatnými rozhodnutími.
Jednoduše:
Politikovi za nepravdu, selhání nebo manipulaci nehrozí v praxi vůbec nic.
