Financování politických stran a hnutí v ČR
Aneb - o peníze jde (politikům) až v první řadě
Financování politických stran a hnutí v ČR je ukázkovým příkladem pokračování v přístupu, který měli v tomto směru politici komunistického Československa. Za použití všech možných (i nemožných) „argumentů“ si všechny polistopadové vládnoucí garnitury udrželi stát jako dojnou krávu a navíc si vytvořili podmínky (pomocí zákonů, které si sami schválili) pro zcela netransparentní a nefunkční kontrolu a dohled ze strany kontrolních orgánů i veřejnosti tohoto přeštědrého financování.
Na přiloženém grafu je vidět podíl příjmů jednotlivých stran a hnutí v ČR z roku 2021. Jak vidno, nejen že podíl na jejich financování ani omylem neodpovídá Ústavě, ale je základem i jejich přístupu k občanům. Takto nastavené financování je nijak netlačí k tomu, aby plnili své předvolební sliby a programy. Zcela zásadním se pro ně stalo udržení se v politice „za každou cenu“.
Financování politických stran a hnutí v ČR je ukázkovým příkladem pokračování v přístupu, který měli v tomto směru politici komunistického Československa. Za použití všech možných (i nemožných) „argumentů“ si všechny polistopadové vládnoucí garnitury udrželi stát jako dojnou krávu a navíc si vytvořili podmínky (pomocí zákonů, které si sami schválili) pro zcela netransparentní a nefunkční kontrolu a dohled ze strany kontrolních orgánů i veřejnosti tohoto přeštědrého financování.
Na přiloženém grafu je vidět podíl příjmů jednotlivých stran a hnutí v ČR z roku 2021. Jak vidno, nejen že podíl na jejich financování ani omylem neodpovídá Ústavě, ale je základem i jejich přístupu k občanům. Takto nastavené financování je nijak netlačí k tomu, aby plnili své předvolební sliby a programy. Zcela zásadním se pro ně stalo udržení se v politice „za každou cenu“.
Přestože je v Ústavě ČR (Listině základních práv a svobod) jasně v Článku 20 odst. 4 jasně řečeno: „Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu.“, v reálu jako by tato věta v naší Ústavě ani nebyla.
Co na to ústavní soud (ÚS)?
Ústavní soud zmiňuje ve svém nálezu ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 26/94:
„II. Oddělení stran od státu však neznamená, že strany mají povahu soukromých spolků. Česká ústava stejně jako většina evropských ústav vychází z toho, že politické strany a politická hnutí sice nejsou institucemi veřejné moci a nemají veřejnoprávní povahu, na druhé straně však plní v souladu s ústavou určité úkoly veřejného zájmu, nezbytné pro život státu založeného na reprezentativní demokracii. Zejména pak musí být demokratický právní stát (čl. 1 Ústavy) také demokratickým způsobem, tj. ve volbách založených na soutěži politických stran, legitimován. Z tohoto obecného zájmu plyne i nárok na to, aby stát plnění těchto pro stát nezbytných úkolů umožnil a podpořil. Tomu odpovídá též úprava financování politických stran státem, vedená snahou po částečné úhradě jejich nákladů na činnost, jež je ve veřejném zájmu. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu odmítl však představu, že by se státní příspěvky měly stát základním zdrojem příjmů politických stran. Finanční podpora stran státem nesmí překročit hranici čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod chránící autonomii a nezávislost stran na státu.
Úlohu podporovat strany a hnutí při plnění jejich ústavních a zákonných funkcí by snadno mohl přestat plnit stát, který by z finanční podpory politickým stranám a politickým hnutím učinil prostředek svého vlivu na jejich činnost anebo dokonce nástroj k jejich manipulaci. Proto finanční podpora politických stran a hnutí nesmí překročit míru respektující generelní hranici čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou politické strany a politická hnutí odděleny od státu. Evropské zkušenosti potvrzují, že předpoklad, formulovaný ve stanovisku Parlamentu, podle něhož zvyšováním státních dotací politickým stranám odpadne potřeba těchto stran opatřovat si další finanční zdroje podnikatelskou a jinou činností, je chybný. Částečná podpora politických stran je nepochybně přijatelná vzhledem k potřebě částečného vyrovnávání jejich šancí. Obecně vzato je však třeba vycházet z toho, že čím více jsou politické strany dotovány státem, tím méně cítí potřebu hledat zdroje a podporu své činnosti v občanské struktuře společnosti. Příspěvek na činnost politických stran by neměl proto oslabovat úsilí politických stran o politickou i materiální podporu ze strany svých voličů a stoupenců. Politické strany nemohou plnit svou funkci, jsou-li odkázány na milost státu anebo se na podporu státu spoléhají více, než na podporu občanů.
Závěrem Ústavní soud dodává, že ačkoliv se zatím nenaplnily obavy z tzv. kartelizace stran, měl by se zákonodárce vážně zabývat otázkou, zda není vhodné stávající model financování politických stran modifikovat tak, aby kupř. podmínil vznik nároku na státní příspěvek prokázáním určité minimální schopnosti dané politické strany získat část finančních prostředků od svých členů či sympatizantů. Není možné dlouhodobě přehlížet skutečnost, že reálné naplňování čl. 5 Ústavy je nemyslitelné bez potřebné míry stranické participace, přičemž k jejímu dosažení (či alespoň udržení) může (a má) přiměřeně přispívat právě rozumné nastavení systému financování politických stran.“
Nemo iudex in causa sua - Nikdo by neměl být soudcem ve svém případu
Server Právní prostor v článku Legitimita přímého státního financování politických stran jako subjektů soukromého práva – část I. píše:
„Přehlíženým problémem v otázce regulace financování politických stran je, že o změně právní regulace rozhodují parlamentní strany v rámci legislativního procesu. Parlamentní politické strany však při tomto procesu de facto porušují zásadu nemo iudex in causa sua, což může vést k projevům neochoty ke zpřísnění podmínek, nebo dokonce snaze o zákonnou aprobaci deformace politické soutěže ve prospěch parlamentních stran. Politické strany jednoduše využily svého postavení v zákonodárných sborech a samy sobě alokovaly veřejné prostředky. Fenomén státního financování politických stran je důkazem úspěšné kooptace mezi politickými stranami a státem. Politické strany jsou jedinými subjekty, které si prostřednictvím legislativy definují pravidla chování ve vztahu ke státu (ale de facto i pravidla chování mezi sebou).
Výjimku v tomto ohledu představuje Švýcarsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Irsko. Ve Švýcarsku na federální úrovni politické strany nemají nárok na žádné přímé státní příspěvky, ve Spojeném království a Irsku (s výjimkou Severního Irska) mají na příspěvky od státu nárok pouze parlamentní skupiny, nikoliv centrální stranické organizace.
S tím úzce souvisí i fakt, že ve Spojeném království v podstatě jako v jediné evropské či západní zemi nenastal pokles stranického členství – jev jinak spojovaný právě s neustálým navyšováním přímých státních subvencí pro politické strany. Obdobná situace se pak vztahuje i na Lotyšsko a Maltu, ani zde politické strany nemají nárok na jakékoliv přímé příspěvky od státu.“
Jak v tom Švýcarsku, Velké Británii, Irsku, Lotyšsku nebo Maltě ty politické strany dělají, když nedostávají od státu ani kačku nebo naprosté minimum, že?
Článek 20 odst. 4 Ústavy ČR platí i pro „jiná sdružení“
Tedy platí i pro různé spolky, občanská sdružení, neziskové organizace apod. Ani ony nemohou být z větší části placeny ze státních peněz. I u nich platí, že je takové financování protiústavní.
A je to zcela logické. Stát (politici, úředníci) nemá právo rozhodovat za občany samotné, kterému soukromému subjektu (iniciativě nějakých jedinců či skupině) dá peníze, které vybírá od občanů a firem. Stát má nechávat občanům a firmám dostatek peněz, aby si sami mohli rozhodovat, komu přispějí a komu ne.
