Kdybychom měli jmenovat jednu instituci, která dlouhodobě a systematicky odhaluje skutečný stav českého státu – jeho nehospodárnost, neefektivnost, porušování zákonů a nekoncepčnost –, nebyl by to žádný politický výbor nebo komise. Byl by to Nejvyšší kontrolní úřad.

A přestože jeho kontrolní akce každoročně přinášejí desítky závěrů, které by v právním státě měly vést k důslednému vyšetření a odpovědnosti konkrétních osob, v České republice se z těchto závěrů nestává nic víc než papír „vzato na vědomí“.

Stát v roli vlastního viníka

Závěry kontrolních akcí NKÚ (KA) jsou v posledních letech šokující nejen svým rozsahem, ale i jednotným obrazem, který o fungování státu malují:

• nehospodárné nakládání s majetkem,
• neúčelné a neefektivní výdaje,
• systémová nečinnost a nekoncepčnost řízení,
• a často i zjevné porušování zákonů.

Například NKÚ opakovaně upozorňuje na porušování tří klíčových zákonů, které tvoří samotný rámec finanční kázně státu:

1) Zákon o rozpočtových pravidlech (č. 218/2000 Sb.) – podle § 14 odst. 2 a 3 musí poskytovatel dotace stanovit účel, podmínky a kritéria.

NKÚ však zjišťuje, že ministerstva i fondy tato kritéria často vůbec nestanoví – nebo je formulují tak vágně, že umožňují libovolný výklad. Výsledek? Ztrácí se miliardy a odpovědnost mizí v mlze.

2) Zákon o zadávání veřejných zakázek (č. 134/2016 Sb.) – § 36 odst. 1 ukládá povinnost stanovit jasná hodnoticí kritéria pro výběr nabídek.

NKÚ ale v řadě kontrol konstatuje, že kritéria jsou buď neurčitá, nebo zcela chybí – tedy že zadavatel porušil zákon, ale nikdo to neřeší.

3) Zákon o finanční kontrole (č. 320/2001 Sb.) – tento zákon má zajistit hospodárnost, efektivnost a účelnost (tzv. zásady 3E)

Když však NKÚ opakovaně konstatuje, že státní správa neplní ani základní požadavky, znamená to, že kontrolní mechanismus státu selhává v samotné podstatě svého poslání.