Cesta zdola – Listopad ještě neskončil

Pojďme se společně vydat cestou

Vize Občanského státu

Po 36 letech je zřejmé, že cesta, po které vedou Českou republiku dosavadní politické mocenské elity není v souladu míněním naprosté většiny občanů.

Vyvíjí se Česká republika po pádu komunismu podle Vašich představ?

Data: SANEP listopad 2023

Na konci roku 2023, tedy 34 let po Listopadu, vyjádřilo 64 % respondentů nespokojenost s vývojem České republiky po pádu komunismu. Lidé se nechtějí vracet před Listopad, ale dvě třetiny občanů nesouhlasí se směrem, kterým se země ubírá.

Jak jste spokojeni se stavem politické situace v České republice?

Data: CVVM (Centrum pro výzkum veřejného mínění) – leden 2025.

Nespokojenost s politickou situací v zemi je natolik veliká a navíc dlouhodobá, že je zcela evidentní, že jde o selhávání všech politických garnitur.

Změna je možná – jen k ní nevede cesta shora, ale Cesta zdola.

Po Listopadu – hodnoty Západu ano, instituce Západu ne

V médiích i na sociálních sítích se pořád dokola řeší témata, která českou politiku nikam neposouvají. Jen dál rozdělují společnost a vyrábějí emoce: pravice vs. levice, liberálové vs. konzervativci, a stále dokola únavné dilema Západ vs. Východ.

Jenže tahle země se nezlepší tím, že si ideologické tábory budou dál prskat jedovaté sliny. Nebudeme o nic „víc západní“, když budou i ti „prozápadní“ jen provolávat hodnotová hesla a přitom každého, kdo s nimi plně nesouhlasí házet do jednoho pytle „dezolátů“ či „chcimírů“. To kvalitní instituce ani skutečně funkční demokracii nevytvoří. Naopak – přesně tenhle nekonečný a nikam nevedoucí souboj vyhovuje těm, kteří mezitím krok za krokem tlačí Česko směrem k oligarchizaci a postupnému sklouzávání do větší a větší demokratury.

Úplně první otázka, kterou si musíme položit, zní: jaký stát vlastně chceme? Bez společného základu a společné představy o tom, co má být cílem, jen dál přešlapujeme na místě a necháváme prostor těm, kteří ji řídí podle svých zájmů, ne podle zájmů občanů.

A o tom je Vize Občanského státu.

Po roce 1989 jsme sice přijali západní orientaci v zahraniční politice — EU, NATO, ale nepřijali jsme západní principy kvalitně a dobře fungujícího státu:

nezávislé kontrolní instituce,
rozdělení moci směrem k územním celkům,
subsidiaritu (řešení problémů blíž občanům),
vymahatelnost práva (především vůči mocným, vlivným a bohatým),
osobní odpovědnost politiků a úředníků,
otevřenou státní správu,
občanskou participaci.

Jediné řešení: dobře a chytře fungující systém

I státy, které dnes dáváme za příklad těch, jejichž politické systémy naplňují principy blízké Tezím Občanského státu, nebyly vždy vzorem. I ony si prošly obdobím chaosu, hlubokými společenskými konflikty a často i občanskými válkami. Lidé v jednotlivých městech a regionech – ať už šlo o země, kantony, kraje či provincie – si museli cestu ven z centralismu doslova vybojovat, nebo se dokázali zavedení centralismu ubránit.

A právě tady přicházejí klíčové otázky:

Jsme schopni jako občané – Češi, Moravané a Slezané – konečně přijmout jako součást svých hodnot odpovědnost za osud náš i dalších generací, aniž bychom doufali, že vše vyřeší nějaký ‚spasitel‘ typu císaře, monarchy, prezidenta, oligarchy či kdokoli jiný?

Pokud zní odpověď NE, pak je úplně jedno, zda se budeme dál označovat za „zápaďáky“, „východňáře“, „liberály“, „demokraty“, „konzervativce“ nebo třeba „marťany“ – zůstaneme centrálně řízeným, nefunkčním státem lidí, kteří se nechávají manipulovat cizími sobeckými zájmy. Zůstaneme ne občany, ale lidmi, kteří se ve skutečnosti bojí vlastní svobody, většího podílu na moci a větší odpovědnosti.

Pokud zní odpověď ANO, pak je čas přestat se hádat o nepodstatném, a začněme pracovat na tom, jak se skutečně vydat cestou odpovědné občanské společnosti – cestou k Občanskému státu.

A tato cesta musí vznikat zdola, protože shora ji nevybuduje žádná současná politická strana ani hnutí. Ty si velmi pečlivě hlídají, aby se kdokoli s touto vizí do jejich vedení vůbec nedostal, protože by to ohrozilo samotný základ moci – jejich a byznysových zájmů nad nimi.

Debata „Západ vs. Východ“ měla být dávno překonána. Není, protože politické elity utnuly šanci vydat se cestou k Občanskému státu

Z historického pohledu nestojí otázka, zda patříme na Východ nebo na Západ, vůbec za řeč. Tento spor nevyrůstal z našich dějin, ale je to konstrukce vytvořená v časech, kdy česká identita teprve hledala sama sebe, a později byla tato umělá dichotomie důkladně posílena komunistickou propagandou.

Debata o tom, kam patříme, se vždy znovu objevovala v obdobích nejistoty. Už během národního obrození se proti sobě stavěla proslovanská (panslavistická) linie, která hledala identitu v širším slovanském prostoru, a liberální, západně orientovaná linie, která zdůrazňovala racionalismus, demokracii a občanské hodnoty. Byl to především Masaryk, který pak za první republiky jasně vytyčil směr, když mluvil o příslušnosti ke kulturnímu Západu, ale zároveň trval na tom, že česká společnost nemá být kopií nikoho jiného – měla být svébytným západním národem.

Bohužel, pro další vývoj v našich zemích přišla Druhá světová válka a následně komunistická diktatura, která toto kulturní a politické ukotvení zásadně narušila. Tvrdila, že „Česko odjakživa patří na Východ“. A i když se toto tvrzení nikdy neopíralo o realitu našich politických ani kulturních dějin, přesto zakořenilo v části společnosti tak hluboko, že se k němu vracíme dodnes.

Po roce 1989 jsme sice přirozeně směřovali do EU a NATO, ale nepřevzali jsme západní institucionální principy uvnitř státu. Politici sice hlasitě prohlašovali, že „patříme na Západ“, ale ve stejném okamžiku si bez většího zaváhání ponechali silně nezápadní centralistický politický vliv. Model (systém), který má se západním pojetím státu jen pramálo společného. Zvolili model unitárního státu bez jakýchkoli federativních prvků; a to přesto, že přirozeně patříme do regionu federací, jako jsou Německo, Rakousko nebo Švýcarsko, jež stojí na zásadě subsidiarity, na decentralizaci, na silné samosprávě, na nezávislých kontrolních institucích a na právním státě, v němž spravedlnost není selektivní ani slepá k mocným.

Politici však tyto funkční principy nepřevzali a pokračovali v tradici centrálního řízení – jen v modernějším kabátě.

Zůstala koncentrace moci v rukou pár politiků (většiny poslanců a členů vlády); zůstala slabá kontrola; zůstala nízká míra samosprávy; zůstalo přetrvávání úřední kultury, která se opírá spíše o poslušnost než o odpovědnost. Takový model byl vlastní starým strukturám a díky tomu přetrvala dodnes i debata „Západ nebo Východ“.

Celé dilema je však falešně položené. To, zda se společnost dokáže uživit, řídit stát, chránit práva lidí a vychovat zdravou politickou kulturu, neřeší geografie. Rozhoduje úplně něco jiného. Rozhoduje to, zda se stát opírá o dospělé občany a zda mezi nimi a mocí fungují férové vztahy. Rozhoduje kvalita systému: zodpovědnost; kompetence; samospráva; sebevědomí; míra občanské účasti; kvalita institucí; schopnost nést následky rozhodnutí. Jak říkal již Thomas Jefferson: „Dobrý systém je ten, který funguje i tehdy, když jej řídí špatní lidé.“

Debata o tom „kam patříme“ se objevuje vždy, když elity selhávají, když chybí leadership, když roste nedůvěra a když se společnost bojí nebo je natolik otrávená a frustrovaná, že nemá chuť převzít odpovědnost sama za sebe. Místo poctivého přiznání problému se lidé utíkají do jednoduchých témat. Je to pohodlné, ale nevede to nikam. Klíčová otázka zní úplně jinak: jsme schopni si konečně vládnout sami – slušně, odpovědně a v zájmu občanů? Pokud ano, přestává být potřeba hledat odpověď na to, zda chceme být „západní“ nebo „východní“. Budeme prostě takoví, jaké si vybudujeme instituce. A pokud ne, je jedno, kam se deklarativně hlásíme – uvnitř budeme stále zemí, která se bojí vlastní svobody.

A právě v tom spočívá nejdůležitější sdělení.

Skutečný problém je absence občanského státu.

Centralismus; slabá kontrola moci; nedostatečná vymahatelnost práva; neexistence subsidiarity; nefunkční instituce; politická závislost úřadů; neprůhlednost; nehospodárnost; nekoncepčnost – to vše jsou rysy země, která si neumí vládnout sama.

Chceme-li být opravdu západní zemí v Masarykově smyslu, ne jen geograficky západně položeným státem, musíme nastoupit cestu, která měla začít už po Listopadu.

Občanský stát je takový, v němž moc roste zdola; v němž občan je partnerem, nikoli objektem; v němž instituce stojí na právu a ne na politické vůli; v němž samospráva není pouhou kulisou, ale jádrem řízení země; v němž spravedlnost platí pro všechny stejně – opravdu stejně; v němž je transparentnost pravidlem, a ne výjimkou; v němž stát není nadřazen občanům, ale je jejich službou. Takový stát není západní ani východní. Takový stát je dospělý. Je to stát, který se neopírá o historické komplexy ani o momentální deklarace, ale o sebevědomé občany, kteří stojí na vlastních nohou.

A právě proto, pokud chceme překonat staré, falešné dilema o Západu a Východu, musíme konečně vykročit jediným směrem, který dává smysl: Cestou zdola za vizí Občanského státu.

Rozbalit Sbalit

Stát ani po 36 letech nefunguje kvalitně, dobře, pružně, levně a ve prospěch občanů. Proč?

Protože nedošlo ke změně systému – tedy celé veřejné správy.

Životy nás všech jsou stále řízeny shora, prostřednictvím státní správy (zjednodušeně státem).

V zemích, které fungují kvalitně, dobře, pružně, levně a ve prospěch občanů, je tomu však přesně naopak – tam je život řízen zdola, od samospráv (obcí, regionů, krajů).

Pokud bychom měli na něčem demonstrovat to, co lidé popisují jako „ukradenou revoluci“ v roce 1989, pak je to právě toto: řízení země – tedy moc – zůstalo centralistické. A to proto, že už první polistopadová politická garnitura byla složena převážně z lidí, kteří se moci nehodlali vzdát.

My občané jsme tehdy, obrazně řečeno, byli jako v lágru za ostnatými dráty bez přístupu k informacím o tom, jak fungují moderní a kvalitní politické systémy. Netušili jsme tedy, že se pokračuje v modelu, který nemůže dobře fungovat – a také dodnes nefunguje.

Dnes už je přístup k informacím nesrovnatelně lepší, ale povědomí lidí v ČR o politických systémech zůstává minimální. Nikdo občany nikdy systematicky nevedl k tomu, aby se v této oblasti vzdělali a doplnili si informace. Žádná dosavadní parlamentní politická strana či hnutí neměly v čele lidi, kteří by v tomto směru občany vzdělávali. A ani novináři, komentátoři či redaktoři nikdy nevedli systematickou kritiku samotného systému. Problémy fungování státu se vždy sváděly – a dodnes svádějí – na jednotlivé strany, politiky nebo různé nálepkované skupiny („dezoláti“, „sluníčkáři“, liberálové, konzervativci, pravice, levice apod.).

Nikde se však téměř nedočtete, že hlavním problémem je samotný systém – centralistický model, který nedoznal žádných zásadních změn směrem k decentralizaci moci podle principu subsidiarity.

Nějaké náznaky nápravy sice existovaly. Byly napsány stohy dokumentů a strategií (například „Strategický rámec rozvoje veřejné správy ČR pro období 2014–2020“), desítky strategických cílů, implementačních plánů i hodnotících zpráv. Ve výsledku však zůstalo jen u papíru. Skutečná systémová změna se zastavila u nedotaženého a nepovedeného zavedení obcí s rozšířenou působností (ORP), které si stát ponechal ve své přímé působnosti – ORP jsou stále součástí státní, nikoli územní samosprávy.

Stát ano po 36 letech nefunguje kvalitně, dobře, pružně, levně a ve prospěch občanů.

Proč?

Protože politické strany – zejména jejich vedení – dlouhodobě postrádají osobnosti, které by nepřemýšlely způsobem „když vyhrajeme, všechno bude podle nás“. Chybějí lidé nezatížení sobectvím, pýchou a arogancí.

Protože v poslaneckých lavicích často sedí – jak trefně popisuje František Koukolík ve videu „Zničí nás stupidita?“ – politici „poslušní, krátkozrací, vedení svými mocenskými elitami“, tedy stranickými vedeními. Politici, kteří o fungování moderních, úspěšných a prosperujících evropských systémů nemají téměř žádnou představu. Jejich obzor v oblasti politiky se často omezuje jen na několik velmocí, o nichž se mluví v médiích (Rusko, USA, Německo, Francie, Čína – a nyní i Ukrajina).

A především proto, že ani po roce 1989 nedošlo ke skutečné změně systému, tedy ke změně fungování celé veřejné správy. Centralismus zůstal zachován – a spolu s ním i nefunkční model řízení státu, který se v podstatě nezměnil a který proto nemůže dobře fungovat ani dnes.

Pro představu uvádíme, v jakém stavu byla veřejná správa před deseti lety (tedy 26 let po Listopadu) — na základě citace z materiálu Ministerstva vnitra ČR: „Strategický rámec rozvoje veřejné správy ČR pro období 2014‑2020“. A co je podstatné: na tomto stavu se dodnes prakticky nic nezměnilo.

„Strategický rámec rozvoje veřejné správy ČR pro období 2014‑2020“

…………..

Strategický cíl 1: Modernizace veřejné správy

Kontext

Přes realizaci mnoha aktivit v oblasti modernizace veřejné správy pořád existují slabá místa, systémové i dílčí nedostatky, které se nedaří odstranit. Jedná se zejména o:

neznalost procesů, jakými je realizován výkon konkrétních agend v konkrétním orgánu státní správy,
nejednotnost při výkonu stejných agend a činností na různých úrovních a na jednotlivých úřadech,
značnou regulatorní zátěž občanů, podnikatelů, institucí veřejné správy a dalších subjektů,
absenci standardizovaného systému řízení kvality,
roztříštěnost používaných metod řízení kvality ve veřejné správě a tudíž nemožnost celkově sledovat a vyhodnocovat dosahované výsledky,
nemožnost zcela přesně vyhodnotit funkčnost a efektivitu veřejné správy ani definovat dosažené výsledky (dopady) rozvoje veřejné správy z pohledu jejich věcnosti, účelnosti, efektivnosti a hospodárnosti a
absenci jednotného systému hodnocení veřejné správy.

Strategický cíl 2: Revize a optimalizace výkonu veřejné správy v území

Kontext

Hlavními nedostatky v této oblasti jsou:

existence velmi komplikované a nepřehledné správní struktury a vzájemná neskladebnost územních samosprávných celků se svými správními obvody,
nejednotnost kompetencí městských obvodů a částí a nemožnost ovlivnit rozsah výkonu přenesené působnosti dnešním městským obvodem či městskou částí v územně členěných městech ze strany státu,
asymetrické členění statutárních měst a
nadužívání institutu veřejnoprávních smluv, kdy je často správní agenda bez řádného zdůvodnění vyčleňována a přesouvána na jinou obec, a neexistence dostatečně přehledného systému informací o uzavřených a ukončených veřejnoprávních smlouvách.

Dále je nutné řešit způsob financování přenesené působnosti státní správy, a tím odstranit především následující problémy:

neefektivní způsob rozdělování finančních prostředků na zajištění výkonu státní správy, absence zpětné vazby o tom, kolik výkon státní správy v přenesené působnosti skutečně stojí a zda je efektivní a
nedostatek finančních prostředků na realizaci rozsáhlejších investic (zejména u malých obcí), nízká specializace, odbornost a profesionalita obecních orgánů a neexistence právní úpravy umožňující obcím uspořádat své majetkové vztahy v insolvenčním řízení.

...

Rozbalit Sbalit