Decentralizace a princip subsidiarity
„Moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně.“
Decentralizace a princip subsidiarity – základní stavební kameny občanského státu
Decentralizace jako pojistka proti koncentraci moci
- Centralizovaný stát znamená, že rozhodnutí činí úzká skupina lidí, často vzdálená realitě občanů.
- Decentralizace moci přenáší část rozhodování na obce, kraje a samosprávné orgány — čímž:
- brání zneužití moci,
- zvyšuje transparentnost,
- umožňuje kontrolu zdola.
V demokratických systémech je decentralizace jedním z nejúčinnějších nástrojů proti oligarchizaci, politické manipulaci a byrokratické neefektivitě.
Subsidiarita – rozhodování na nejnižší možné úrovni
Princip subsidiarity říká:
„Co může být rozhodnuto dobře na nižší úrovni, nemá dělat úroveň vyšší.“
- O lokálních problémech mají rozhodovat ti, kdo je znají nejlépe — občané, obec, region.
- Vyšší státní instituce vstupují až tam, kde nižší úrovně nestačí (např. obrana, soudnictví, strategická infrastruktura).
- Tím se vytváří logický, funkční, úsporný a přirozený model správy státu.
Princip subsidiarity je prohloubením myšlenky demokracie, je opakem centralismu.
Zdůrazňuje decentralizaci a úlohu samospráv.
Posílení občanské odpovědnosti
Česká republika je dlouhodobě silně centralizovaná. Výsledkem je:
- odcizení občanů politice,
- nízká participace,
- nezájem o komunální a regionální správu,
- slabá odpovědnost politiků,
- vysoká byrokracie,
- nízká flexibilita systému.
Přechod na občanský stát proto vyžaduje:
- více pravomocí obcím a krajům,
- posílení místní demokracie a lokální kontroly,
- decentralizaci rozpočtů a rozhodování,
- přijetí principu subsidiarity do ústavního pořádku.
Jde o cestu k tomu, aby se stát stal službou, nikoli nadřízeným dohledem.
Decentralizovaný stát nenutí občana být pasivním „spotřebitelem politiky“.
Naopak ho vede k tomu, aby se stal aktivním spolutvůrcem svého prostředí.
- Když obec rozhoduje o škole, dopravě či územním plánu, občan ví, že jeho hlas má skutečný dopad.
- Když kraj spravuje regionální rozvoj, lidé vidí přímou souvislost mezi svým angažmá a kvalitou života.
- To zvyšuje:
- participaci,
- zodpovědnost,
- důvěru v instituce,
- schopnost komunity řešit své vlastní problémy.
Občané se pak učí vládnout sobě — což je základ občanského státu.
Efektivnější a úspornější řízení státu
Decentralizace a subsidiarita snižují plýtvání a byrokracii:
- rozhodování je rychlejší,
- řešení jsou lépe přizpůsobena místním potřebám,
- odpovědnost je konkrétnější, nikoli rozostřená mezi anonymní centrálu a lokální orgány,
- zvyšuje se tlak na výsledky a transparentnost (v malých komunitách se problémy neutají).
Když rozhoduje místní úroveň, motivace ke kvalitní práci je větší, protože výsledky jsou vidět přímo.
Podpora občanské společnosti a místní demokracie
Decentralizace vytváří prostředí, kde lidé:
- zakládají spolky,
- tvoří komunitní projekty,
- sledují rozpočet obce,
- účastní se veřejných debat,
- kontrolují vedení radnice.
Decentralizace zvyšuje efektivitu odstraněním nadbytečné byrokracie, umožněním rychlejší reakce na neočekávané problémy a zlepšením informovanosti o lokálních problémech politiky.
Cesta k občanskému státu
Tento ekosystém posiluje občanskou společnost, která je nezbytným protipólem státu a zároveň jeho partnerem.
Občanský stát stojí na třech pilířích:
(1) Samospráva
(2) Odpovědnost občanů
(3) Kontrola moci zdola
Decentralizace a subsidiarita umožňují, aby:
- stát nebyl „nad občany“, ale „s občany“,
- politika nebyla odtržená od života lidí,
- veřejná moc nebyla jen centralizovaný aparát,
- občan se stal spolutvůrcem pravidel a správce věcí veřejných.
To je podstata občanského státu — státu, kde suverén není jen formálně lid, ale reálně občané.
Koncentrování moci do rukou pár politiků bylo zakotveno po Listopadu již do Ústavy ČR
Lačnost po moci již od prvních polistopadových garnitur je zřetelná již z Ústavy. Dokonce ani druhá komora Parlamentu – Senát – nedostal v Ústavě žádnou možnost vzepřít se většině poslanců při schvalování zákonů. Senátoři mají sice možnost vrátit zákon Sněmovně (ať bez či s pozměňovacími návrhy), ale poslanci mohou Senát vždy přehlasovat pouhou nadpoloviční většinou (Ústava – Články 45, 46, 47, 48 >>) . Neboli. Jakýkoli zákon (i zcela zásadní) si může ten, kdo právě vládne (kdo poskládá většinou poslanců) navrhovat po svém, aniž by byl jakkoli nucen tyto zákony konzultovat s opozicí, senátory, kraji, obcemi, občany popř. odborníky, odbornými organizacemi, občanskými organizacemi apod.
Komu se podaří jakkoli přesvědčit 101 poslanců ve Sněmovně, ten si může prosadit jakýkoli zákon, aniž by jej musel konzultovat s kýmkoli v celé zemi.
Tento zcela nedemokratický stav, který ve vyspělých zemích je zcela nemyslitelný, nevadil doposud v ČR žádné politické straně či hnutí. Ale co je s podivem, nikdy nevadil ani senátorům.
Příčinou výše uvedeného stavu je, že na výslednou podobu Ústavy ČR měli vliv jedinci (politici), jejichž vlastnosti a politické myšlení nebylo popravdě demokratické a nebylo v souladu se záměrem vytvořit z ČR občanský stát, kde bude moc decentralizována = bude předáno více rozhodovacích pravomocí územním samosprávným celkům = blíž občanům.
Stát (většina poslanců spolu s členy vlády) tak rozhodují centrálně o všem. Včetně oblastí, které by v jejich správě být neměly. Toto je základní problém, proč je v naší zemi rozhodování pomalé, zkostnatělé a neodpovídá potřebám a podmínkám jednotlivých regionů (krajů, lokalit, měst, obcí) a jejich občanů. Je mnoho oblastí života občanů, kde se i výrazně liší podmínky v jednotlivých regionech a pak je zcela nelogické a i nespravedlivé, aby nemohly kraje nebo obce upravit stav věcí podle sebe.
Situace se nezmění, dokud sami občané, obce, regiony, popř. kraje nevyvinou výrazný tlak a nevynutí si systémové změny v tomto smyslu včetně změn v Ústavě ČR. Jedním z cílů spolku Listopad ještě neskončil je pokusit se takovou poptávku a diskuse vyvolávat. Čekat takové kroky od centralisticky smýšlejících politiků ve vedeních současných hlavních politických stran a hnutí, bohužel, nelze.
Je škoda, že v hnutí STAN, které mělo být seskupením starostů a nezávislých osobností především regionální politiky, na prosazování decentralizace a principu subsidiarity zcela rezignovalo, jakmile se jejich představitelé dostali do Sněmovny a do vlády.
Stát má lidem řídit životy co nejméně. Má vymezovat co možná nejširší mantinely. To se v ČR ale neděje. Proto lidem vadí diktování co si mají myslet a jak se mají chovat. A je jedno, jestli jdou tyto snahy z Ruska, Ameriky, Německa, Evropské unie nebo z místních politických reprezentací.
Dočká se tato zem politické reprezentace, která by byla jiná; která by učila lidi přemýšlet a nikoli jim diktovala jak žít a linkovala jim život; která by měla za cíl přenastavit systém v ČR z centralismu k decentralizmu na základě principu subsidiaryty?
Centralizace moci v Ústavě ČR
Z následujícího výpisu článků Ústavy ČR je zřejmé, jak mimořádně silné postavení získává malá skupina politiků – tedy většina poslanců Poslanecké sněmovny. Každá politická garnitura, která po volbách poskládá alespoň 101 poslanců, automaticky dostává z Ústavy do rukou dominantní moc nad tvorbou zákonů.
Někomu může připadat v pořádku, že ten, kdo vyhraje volby, má mít právo vládnout direktivně a prosazovat si vše pouze svou většinou. Jenže takové uvažování je diktátorské a nikoli demokratické.
Systém musí a může musí být stavěný ne pro ideální, slušné a moudré lidi, ale pro lidi chybující, slabé i zlé. Musí být odolný proti zneužití a přitom musí dbát širšího konsenzu. To je také podstatou slibu, který zákonodárci skládají při svém zvolení: „Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
„Dobrý systém je ten, který funguje i tehdy, když jej řídí špatní lidé.“
Rozbor Ústavy ČR
Rozbor Ústavy z pohledu odspodu. Z pohledu občanů, obcí nebo krajů.
Článek 8 (Základní ustanovení)
Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.
Článek 99 (Územní samospráva)
Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.
ale
Článek 15
(1) Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu. (pozn. složeného ze Sněmovny a Senátu)
jenže podle
Články 45, 46, 47, 48 texty článků zde >> (pozn. schvalování zákonů nebo změn zákonů je plně v rukách POUZE poslanců a to i případě vrácení zákona Poslanecké sněmovně Senátem (přehlasování nadpoloviční většinou poslanců); podobně je to v případě vrácení zákona prezidentem
tedy pokud se dále v Ústavě píše
Článek 101
(4) Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.
Článek 104
(1) Působnost zastupitelstev může být stanovena jen zákonem.
(2) Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech samosprávy, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku.
pak je plně v rukách většiny poslanců, jaké zákony budou pro územní samosprávné celky (obce a kraje) nastaveny a formulovány.
Podívejme se ještě na to, kdo může navrhovat zákony
Článek 41
(1) Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně.
(2) Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.
neboli
Pro obce či kraje (územní samosprávné celky) není v Ústavě ČR žádná možnost navrhovat zákony ani žádná možnost institutu lidové iniciativy pro obranu proti pro ně diskriminačním, nepřijatelným nebo kontroverzním zákonům.
Pokud se podíváme na Článek 41 (2), je minimálně zvláštní, že senátoři nedostali práva jako poslanci v navrhování zákonů. Mohou podat návrh zákona Sněmovně pouze ale jako celek. Jeden senátor nebo skupina senátorů tuto možnost nemají.
Senát zároveň nedostal Ústavou větší možnost korekce nebo odmítnutí zákonů a poslanci mohou senátory přehlasovat a schvalovat zákony pouhou většinou hlasů.
Ještě hůře se tvůrci Ústavy zachovali k občanům. Žádná možnost institutu lidové iniciativy pro možnost donutili parlament jednat o jejich návrhu zákona či jako možnost obrany proti pro ně diskriminačním, nepřijatelným nebo kontroverzním zákonům.
Od vzniku Ústavy navíc dodnes nebyl naplněn ani Článek 2 (2), kdy by občané (lid) dostali možnost vykonávat moc přímo = neexistuje ústavní zákon o obecném referendu, jakožto např. pojistky pro případ, že by se nějaká skupina extremistů dostala (třeba i podvodem na voličích) do Sněmovny, získala většinu a zahájila kroky k destrukci demokracie v ČR. Kdy by obranným krokem občanů (lidu) byl postup k vyvolání referenda nových (předčasných) voleb.
