Cesta k občanskému státu
„Neznám bezpečné místo, kam uložit konečnou moc ve společnosti kromě samotných lidí; a pokud si myslíme, že nejsou dostatečně osvícení, aby ji vykonávali s rozumným úsudkem, řešení není vzít jim ji, ale vzděláváním rozvíjet jejich úsudek.“
Jeffersonova věta v podstatě říká, že moc nemá v demokracii jiné legitimní místo než v rukou lidí. Pokud se společnost bojí, že občané nejsou dostatečně připraveni nebo informováni na to, aby rozhodovali, řešením není moc jim odebrat nebo se ji snažit přesunout k „někomu rozumnějšímu“, ale posílit jejich schopnost rozhodovat — vzděláváním, otevřeností, účastí a skutečnou sdílenou odpovědností.
Po Listopadu si nejen centralisté-prognostici, ale i liberální političtí představitelé mysleli, že lidé „nejsou připraveni“ si sami vládnout a „správně“ se rozhodovat. Místo aby podporovali rozvoj kritického myšlení a občanského úsudku, uzavřeli se do vlastních pražských bublin.
Abychom se mohli vydat cestou k občanskému státu, potřebujeme politiky, kteří budou lidem trpělivě vysvětlovat, vzdělávat je a pomáhat jim stát se skutečnými občany. Aby pochopili, že pokud nechtějí být jen využíváni mocnými, řešením není čekání na nějakého „osvíceného monarchu“, ale uvědomění si vlastní odpovědnosti a síly.
Většina lidí má podle průzkumů veřejného mínění za to, že s vývojem České republiky po roce 1989 je cosi vážně špatně. Když však přijde na otázku, jakým směrem by se měla republika vydat, debata se redukuje na jednoduché schéma „východ nebo západ“. A to je po 36 letech od Listopadu zoufale málo.
Zásadní otázkou totiž je, zda jsme se po Listopadu vydali cestou decentralizace moci k vizi občanské společnosti, občanského státu.
Bohužel tomu tak není. Po celou dobu od Listopadu jde vývoj v naší zemi cestou oligarchizace (centralizace moci).
Není to ale úplně chyba obyvatel ČR.
Cesta oligarchizace, na kterou naši zemi nasměrovali především prognostici, vedla i k tomu, že oligarchové neovládli jen politický prostor, ale ve velkém ovládli také prostor mediální. Mnoho podstatných informací se v médiích vůbec neobjevuje, nebo jsou podávány zkresleně, či dokonce lživě. Manipulují s vytvářením názorů lidí a určují, o čem se bude ve veřejnosti diskutovat (a také o čem se diskutovat nebude). Hodnověrnost sociálních sítí nemá cenu komentovat. Co se ale neobjevuje vůbec nikde, je hodnocení toho, zda vývoj v zemi nejde špatně proto, že je náš stát řízen příliš centralisticky a zda by se toto nemělo změnit. Co je jisté, diskusi o takové změně rozhodně nelze čekat od nikoho z oligarchů, kmotrů ani nikoho z vedení současných parlamentních stran (bohužel).
K zodpovězení otázek, co by mohlo řešit problémy v zemi, je nutné získat větší povědomí o různých typech demokratických systémů (i třeba daňových systémů) a ústavách (ústavních modelech). Tyto poznatky je pak třeba porovnat s politickým systémem a Ústavou České republiky. Až v rámci toho je pak možné si uvědomit, co je příčinou toho, že se některé evropské státy vyvíjí zdravěji a lépe než jiné, přestože je ve všech demokracie. Příčinou těch rozdílů je právě to, po jaké cestě se jejich vývoj ubíral (popř. zda dokázaly v minulosti svá směřování změnit na cestu zelenou – cestu decentralizace – a postupně se přibližovat k cíli: občanskému státu).
Z tohoto úhlu pohledu informování z médií – bohužel i těch veřejnoprávních – zcela selhává. Veřejnost byla a dodnes je ubezpečována politiky, médii, politology i různými organizacemi a osobnostmi, že systém v České republice je v pořádku. Že žijeme v demokratické zemi s funkčními kontrolními mechanismy a plnohodnotným právním státem. Že prostě jdeme po zelené cestě a že jsme začali zakopávat až nástupem Babiše k moci. To ale není pravda. Po té špatné, červené cestě jdeme od Listopadu a jen postupně dosahujeme vyšších levelů na cestě k demokratuře (diktatuře vydávající se za demokracii).
Naštěstí má dnes každý k dispozici nástroj, který nabízí určitou míru důvěryhodnosti – umělou inteligenci (AI). Je to skvělý pomocník při rozšiřování obzorů, i v oblasti politiky.
Nechat si poradit nebo se něco přiučit je v normálním životě zcela běžné. Bereme si trenéry, kouče, kupujeme odbornou literaturu, doučujeme se anglicky, chodíme k psychiatrům. V politice je to ale stejné. I v politice je potřeba vědět o něco víc, než že je nějaký západ a východ, nějaké Rusko, USA a Čína. Je potřeba vědět, že je dost velký rozdíl i v demokratických systémech zemí jižně, západně a severně od nás. Proč některé země zvládají situaci lépe a některé hůře. Bohužel od současných politických stran a hnutí (a nejen od nich) se toho moc nedozvíme a budeme od nich stále manipulováni jen k těm jednoduchým schématům. Proč? No, protože jim současný silně centralistický systém v ČR vyhovuje (těží z něj) a novináři, komentátoři a osobnosti si s těmi jednoduchými schématy vystačí – Rusko nebo západ, Babiš nebo Fiala. Že to je plácání se stále na stejné špatné červené cestě, to, bohužel, nevnímají.
Čím déle ale půjde ČR po špatné (červené) cestě, tím těžší a bolestnější bude nasměrování na správnou cestu.
Jaký je rozdíl mezi tím, kam bychom měli směřovat, a tím, kam skutečně směřujeme?
Zelená cesta je cestou k cíli „Vlády práva, ne lidí“.
Červená cesta je cestou k cíli „Vlády lidí, ne práva“.
Zelená cesta je cestou decentralizace, jejímž cílem je dosáhnout funkčního občanského státu. Jde o cestu prosazování principu subsidiarity. Je to cesta politiků, kteří politiku chápou jako službu občanům.
Červená cesta je cestou k demokratuře, cestou centralizace moci do rukou úzké skupiny osob. Vede k politice svévole a diktátu. Je cestou oslabování (destrukce) nezávislých institucí – policie, soudů, antimonopolního úřadu a dalších kontrolních orgánů. Směřuje k autoritářskému řízení s pouhou demokratickou fasádou.
Zelená cesta vede k opravdovému pocitu svobody, spokojenosti, nižších daní a většího množství peněz v peněženkách co největšího počtu obyvatel země. Zároveň ale vede i k aktivnější spoluúčasti na politickém dění, kdy se z obyvatel státu stávají občané.
Červená cesta vede k pocitu nesvobody, ovládání, manipulace, frustrace a k politické pasivitě i lhostejnosti. Bohatne malé procento obyvatel a zhoršují se životní podmínky stále většího procenta obyvatel. Obyvatelé státu nejsou vedeni k tomu, aby se stali skutečnými občany.
Zelená cesta vede k rovnému a férovému tržnímu prostředí, k pochopení role malých a středních podniků jako hnací síly ekonomiky a klíčového zdroje inovací, flexibility a celkové i regionální zaměstnanosti.
Červená cesta vede k prosazování pro sebe výhodných zákonů, které pomáhají a chrání podnikání velkých podniků (korporací, koncernů, bank) a zvyšují jejich zisky (např. i prostřednictvím daňových výjimek, úlev či dotací). Tím dochází k monopolizaci trhů, omezování hospodářské soutěže, kartelovým dohodám a celkově k neférovému tržnímu prostředí.
