Daňový (NE)systém v ČR
Stát se snaží z občanů, OSVČ a malých a středních firem tahat další a další miliardy na daních, ale díky daňovému (ne)systému přichází ročně o desítky a desítky miliard.
Stát se i díky propojení velkého byznysu s politikou (více zde >>) a jeho vlivu na zákonodárce dlouhodobě zaměřuje na zvyšování daňové zátěže na ty, kteří se mohou nejméně bránit a kteří nemají své lobbisty den co den v Parlamentu. Mediálně se desítky let snaží politici masírovat občany, že to jinak, než neustálým zvyšováním jejich daní nejde, ale není to ani za mák pravda.
Z údajů na této stránce se může každý přesvědčit, jak je zcela špatně nastavený daňový systém v ČR, jak obrovské jsou náklady na jeho správu a jak jde o dlouhodobý problém, který na sebe jednotlivé politické garnitury hází navzájem, ale přitom ani jedna z nich v tomto směru neudělala vůbec nic pro jakoukoli změnu.
Pokud k tomu přidáme obrovské plýtvání státu v oblasti výdajů státu vyplývajících z nehospodárnosti, neúčelnosti a neefektivity nakládání s penězi státu (viz zprávy NKÚ – zde >>), dostáváme mix příčin, díky kterým přichází naše zem o stovky miliard ročně, což si kompenzuje neustálým zvyšováním daní.
Z výzkumu, který pro Český rozhlas provedla společnost PAQ Research, z. ú. například vyplývá, že v ČR nízkopříjmoví odvádí vyšší podíl ze svého příjmu než vysokopříjmoví. Přitom. I daleko bohatší státy, než je ČR (např. Švýcarsko) mají progresivní daňový systém, kde právě ti vysokopřijmoví odvádějí více, než nízkopříjmoví.
PAQ Research současně navrhuje u danění zaměstnanců reformu inspirovanou reformou za vlády Reagana, která by „by snížila zdanění většině zaměstnanců, podpořila spotřebu a pomohla samoživitelkám„. Viz článek Navrhujeme chytřejší danění zaměstnanců. Pomůže pracovnímu trhu, rozvoji chudších regionů i omezení chudoby. K tomuto návrhu jen doplňme, že by ani nemuselo dojít ke zvyšování daní spotřebních či majetkových, jak se v projektu uvádí, pokud by se zamezilo obrovskému plýtvání s penězi státu a provedli se další reformní kroky.
Každoročně zmizí téměř 45 % z přidané hodnoty v zahraničí, nejčastěji ve formě dividend. Což pro představu představuje pět procent hrubého domácího produktu – což v roce 2023 bylo něco okolo 300 miliard.
Vyplývá to z hodnocení Indexu prosperity, který provádí analytický tým České spořitelny a projekt Evropa v datech, kde pomocí 116 indikátorů hodnotí, jak se dané zemi daří v porovnání s ostatními 26 členskými státy EU. A že to není žádné pěkné čtení, především z hlediska trendu, najdeme v článku Hospodářských novin O krok blíž k Balkánu. Česko se na žebříčku prosperity sesouvá. Data ukazují, v čem se mu nedaří a v čem naopak může jít příkladem.
Nejde ovšem pouze o míru zdanění jednotlivých skupin obyvatelstva, ale velkým a prozatím nikým řádně neřešeným problémem je míra zdanění v rámci jednotlivých regionů (lokalit). Je zcela nesmyslné, aby obyvatelé lokalit, které jim nedávají takové možnosti v nabídce práce a kde je měnší konkurence na trhu práce, která vede k nižším výdělkům, byly občané daněni ve stejné výši, jako v lokalitách s výrazně většími možnostmi a výdělky.
Daně v ČR pohledem NKÚ: složitý systém, administrativní náročnost a nákladná správa
„Nejvyšší kontrolní úřad vydal zprávu k tématu daní v České republice za léta 2014 až 2017. V ní shrnuje nejen výsledky svých kontrol, ale ukazuje i na mezinárodním srovnání silné a slabé stránky českého daňového systému. NKÚ upozorňuje na to, že ačkoliv se výběr daní zlepšil, narůstají daňovým subjektům povinnosti, administrativní náročnost se zvyšuje také u správy daní a s ní rostou i náklady na tuto správu. Daňová struktura v ČR je navíc stále složitá. Problémem je i silná závislost příjmů státu na ekonomickém růstu a velké daňové zatížení práce.“ (NKÚ – Tisková zpráva ke KA č. 18/35.)
NKÚ – Tisková zpráva ke KA č. 18/35.
Celkem tvořily v roce 2017 výdaje na správu daní 23,2 miliardy korun.
Zpráva o daních v České republice (NKÚ)
NKÚ vydal v roce 2019 Zprávu o daních v České republice. Jak probíhá v ČR digitalizace a snižování nákladů zaváděním informačních systémů je vidět i zde:
„Snižování administrativní náročnosti u daní nepomohla ani dílčí opatření k jejich větší elektronizaci. I když se od roku 2015 využití služeb elektronické veřejné správy v ČR zvýšilo, stále je jedno z nejnižších v rámci EU. Zásadní systémové opatření v podobě nového informačního systému pro správu daní v rámci projektu Jednoho inkasního místa (JIM) se neuskutečnilo. Kontrola projektu JIM přitom ukázala, že stát na něj vydal přes 3,5 miliardy korun.“ Ano – 3,5 miliardy Kč vyhozených doslova do koše.
Dle studie PWC byl v roce 2017 čas potřebný ke splnění daňových povinností v České republice 7. nejvyšší v rámci EU-28. Celkové průměrné časové zatížení v České republice bylo vyčísleno na rovných 230 hodin. To je o téměř 58 hodin více než průměrné zatížení v rámci EU-28.
Několik ukázek z výše uvedené Zprávy o daních v ČR.
Automatické navyšování daní o inflaci přímo zákonech - vrchol arogance politiků, který veřejnost (média i občan) zcela nepochopitelně ignorovala
V rámci masáže politiků o nutnosti zavedení konsolidačního úsporného balíčku namířeným především na zvýšení daní namísto zavedení opatření vedoucích k úsporám státu prošel zcela bez povšimnutí záměr automatického ročního zvyšování daní o inflaci (tzv. inflační koeficient) zakomponovaný přímo v zákonech. Tento automat na zvyšování daní bez řádného veřejného projednání, byl poprvé použit u daně z nemovitosti.
Za prvé. Politici už jen myšlenkou nasazení inflačního koeficientu u daně (jakékoli) jasně deklarují, že už ani nepočítají s tím, že by se daná daň (daně) v budoucnu snižovala (snižovaly), nebo i zrušila (zrušily). S tímto automatem na zvyšování daní sice přišla vládnoucí 5koalice, ale jde o dítko také ostatních parlamentních stran, protože proti tomuto inflačnímu koeficientu se veřejně neohradil nikdo z politiků, natož zásadně. Prostě. Všechny parlamentní strany daly občanům jasně najevo, že jejich sliby o snižování daní před volbami, byly jen čirý populismus.
Opravdu nikomu z novinářů či redaktorů nedochází, že, pokud bude mít stát ( = politici, úředníci) zajištěný každoroční výběr daní navyšovaný o inflaci, že už je nic nebude nutit k tomu, aby byly náklady na provoz státu co nejnižší? Že na nějaký štíhlý stát, na daleko hospodárnější provoz státu atd. může každý zapomenout? Copak nikdo nevidí, že automatické roční navyšování daní jde přesně opačně oproti principu, aby lidem zůstávalo víc a víc? Jak to, že tuhle šílenost nenapadl ani jediný senátor?
Za druhé. Stát se inflačním koeficientem u daní vyvazuje ze sebemenší odpovědnosti ze špatného řízení státu, špatného vládnutí, které je příčinou inflace, což jsme viděli v nedávné minulosti, kdy ČR měla inflaci vysoko nad inflací jiných zemí. Roztočit kola inflace mohou politici zcela jednoduše. Např. populistickým rozhazováním stamiliard před volbami na všechny strany, předraženým a nepohlídaným investováním do „projektů“, které jaksi o miliardy i desítky miliard nevyjdou apod. Toto vše nebude politiky (stát) trápit, protože navýšení příjmu do kasy budou mít zaručeno daňovými inflačními koeficienty. Daně se automaticky ze zákona občanům automaticky zvýší, přestože se na zvýšené inflaci nepodíleli ani křivým pohledem.
Za třetí. Inflační koeficienty u daní jsou obecně naprosto nepochopitelné i po stránce principu politického souboje, protože přestanou být základním prvkem politického souboje o přízeň občanů. Z tohoto pohledu je zcela zřejmé, že došlo ke “kartelové” dohodě všech politických stran a hnutí.
Za čtvrté. Co je dále opravdu neuvěřitelné, že i NKÚ vyzval ve svém Stanovisku k návrhu státního závěrečného účtu ČR za rok 2022 vládu, aby zvážila zavedení inflačních koeficientů u vybraných daní (ano, množné číslo) s odůvodněním: „…aby některé daně kvůli své konstrukci reálně neztrácely na své významnosti“ (!) A co je ještě víc zarážející? S návrhem využití inflačních koeficientů u daní přišel i NERV (Národní ekonomická rada vlády).
Za páté. Pokud by si někdo myslel, že pokud by došlo k deflaci (opak inflace) daně by se zase snižovala, pak ani omylem. Tato možnost v zákoně o dani z nemovitých věcí, kde byl inflační koeficient poprvé nastaven, není. Neboli. Mohou nastat pouze dvě situace pro každý rok – daň zůstane stejná (inflace 0), nebo bude o inflaci automaticky vyšší.
https://www.seznamzpravy.cz/…/ekonomika-ocima-byznysu…. Pavel Sovička v článku na Seznamu správně píše: “Obecní pokladny by měly do budoucna určitě dostávat více prostředků i z reálné ekonomické hodnoty vytvořené na území dané obce. To bude zásadní krok k větší konkurenceschopnosti celého Česka.” Bez velkého tlaku odspodu, od starostů obcí, se toho ale Česko nikdy nedočká.
A nakonec. Je zcela možné, že výše uvedené je jen pohledem mým a že všichni ostatní si naopak zaťukají na čelo, že jde o zcela zcestné uvažování. V tom případě mi nezbývá nic jiného než počkat, až si pro mne na příkaz Ministerstva pravdy přijedou a odvezou mne, podobně jako Winstona s Julií, na převýchovu na Ministerstvo lásky. Pak už budu tím správným tvárným a přizpůsobivým pravdoláskařem, protože „…Strana je v právu. Musí to tak být; jak by se mohl mýlit nesmrtelný kolektivní mozek?
—————————
Zákon č. 349/2023 Sb.: Inflační koeficient
